Z uzavřené kavárny na skok do New Yorku

Dnes vás z prostor uzavřené kavárny „unesu“ do Spojených států amerických. Překonáme společně 6 752 kilometrů přes uzavřené hranice a obavu z nebezpečného viru. V těchto zvláštních dnech je to totiž přesně 5 let, kdy se mé vzpomínky vrací k pár neuvěřitelným dnům, které jsem strávila v srdci New Yorku, nejlidnatějším města USA, o kterém se říká, že nikdy nespí. Tedy nespalo. 🙁 Dívali jste se někdy teď na web kamery, jak to tam vlastně vypadá nyní?

Tento příspěvek sice není tak úplně o kavárně, ale co vám mám v této zvláštní době psát? A tak jsem si alespoň měla čas víc zavzpomínat a konečně stáhnout a roztřídit fotky.

Moje cesta byla pracovní, účastnila jsem se totiž fundraisingové konference, kterou pořádal nadační fond pro pracovníky evropských institucí, za Českou republiku jsem byla jediný zástupce. V té době jsem pracovala na Masarykově univerzitě a měla na starosti Odbor vnějších vztahů a marketingu, který se mimo jiné zabýval i tématem fundraisingu neboli dárcovství.

Mimochodem téma dárcovství je v nejenom českých podmínkách složité, a tak jsem ráda, že se na univerzitě podařilo nejenom spustit ale také držet „při životě“ několik dárcovských aktivit jako například www.darujmuni.cz  nebo v dnešní době velmi aktuální www.munipomaha.cz. Do pomoci je možné se zapojit jako dobrovolník nebo přispět finančně na materiální zabezpečení. Pokud chcete a můžete sami pomoci, udělejte to, případně víte-li o někom, kdo by mohl, předejte prosím tuto informaci dál.

A nyní zpátky do New Yorku. Konference probíhala v jedné z newyorských dominant Rockeffelerově centru, které je také považováno za jedno z nejvíce podařených městských center na světě. Jde o vůbec největší komplex svého druhu, který je dodnes v soukromém vlastnictví. Ústřední a nejvyšší budovou celého komplexu je tzv. GE Building, před kterou se nachází jeden z nejoblíbenějších fotografických motivů v New Yorku – náměstí Rockefeller Plaza s pozlacenou sochou Prométhea, před níž v zimě vyrůstá populární kluziště, jehož tradice sahá až do roku 1936. A já ještě v dubnu měla možnost ho vidět na vlastní oči. 🙂

    

Vzhledem k místu konání akce jsme byli také ubytováni přímo na Manhattonu, jednom z nejhustěji obydlených krajů na světě a ekonomickém a finančním centru celých Spojených států. Bydleli jsme v krásném hotelu, doslova pár kroků od Times Square, které představuje jedno z nejznámějších turistických atrakcí v New Yorku, nejenom pro značné množství světelných reklam.

         

Program konference byl velmi nabitý, ať již samotným odborným programem, tak i tím doprovodným. Ve volných chvílích jsem se snažila navštívit některé další zajímavosti. Nesměla jsem samozřejmě vynechat slavné klenotnictví Tiffany & Co. na vyhlášené 5th Avenue. Snídala zde před výlohou moje oblíbená Audrey Hepburn ve filmu “Snídaně u Tiffanyho” a nakupovala třeba Jackie Kennedy. A samozřejmě jako správná holka jsem „zkoukla“ i další obchody. 🙂 A taky jsem přežila Starbucks doslova na každém rohu, neuvěřitelné. 

    

Vydala jsem se i tam, kam mi to čas a mé nohy dovolily, navštívila jsem třeba Central Park, který je největším městským parkem ve Spojených státech. Věděli jste to? Ale jenom na jeho začátek, je opravdu obrovský! A samozřejmě jsem nemohla opomenout dominantu New Yorku Empire State Building. Ještě dnes mám závrať, když si vzpomenu na tu výšku. A nedovedu si vůbec představit, jak ji tehdy stavěli dělníci bez lanového zajištění.

   

Neminula jsem ani slavnou Brodway, Metropolitní muzeum, Radio City Music Hall, Trump Tower nebo Carnegie Hall, slavnou koncertní síň, kde vystupoval například i Karel Gott nebo Pavel Šporcl. V rámci doprovodného konferenčního programu jsem měla také možnost vidět na vlastní oči Lincolnovo centrum, které je považováno za největší a nejprostornější kulturní komplex na světě. A já měla možnost si v něm poslechnout parádní jazz a skvěle se najíst.

   

Také jsme společně s kolegy navštívili Morganovu knihovnu, honosný dům z roku 1853 postavený
v neorenesančním duchu. Jedná se o jednu z největších a zároveň nejlepších světových sbírek středověkých a renesančních rukopisů z oblasti literatury a hudby, knih, tisků a kreseb finančníka J. P. Morgana.

  

Musím říct, že město mě absolutně uchvátilo. Až takové nadšení jsem vůbec nečekala. Cítila jsem se tam nádherně, bezpečně a zažívala pocit, že nic není nemožné. Nemusela jsem spát ani jíst, toto tepající město mě vše nahrazovalo. A víte, co mi to ještě přineslo? Poprvé jsem se odvážila nosit k šatům tenisky. 🙂 Možná vám to nepříjde vůbec zvláštní, ale ti, kteří mě znají ví, že v minulosti to bylo absolutně nemyslitelné a boty na vysokém podpatku byly k šatům jedinou vhodnou volbou. Ale bez tenisek bych to město „neuchodila“ :-). A to by byla velká škoda!

No a od té doby jsem začala mým nohám více ulevovat a dopřávala jim větší pohodlí i mimo území Spojených států. 🙂 V kavárně sice dostávají i tak zabrat, ale s kvalitní a pevnou obuví se to dá celkem zvládnout. Doufám, že vás o tom budu moct v nejbližší době přesvědčit. 🙂

Po návratu domů jsem byla k nezastavení, až jsem z toho nakonec onemocněla. Ale zážitek to teda byl obrovský a doufám, že si jej někdy zopakuji.  Tehdy zrovna dávali v televizi film „Sám doma 2: Ztracen v New Yorku“, film, na který bych se s největší pravděpodobností nedívala. Ale najednou to pro mě mělo úplně jiný nádech, sledovala jsem záběry míst a vybavovala si je při mé osobní návštěvě. A nebyl to jenom tento film, mé vzpomínky se vybavují třeba i u Krotitelů duchů, Muži v černém, Já, legenda, Sex ve městě nebo Cesta do Ameriky. 🙂

A co jsem si kromě zážitků a odborných informací ještě přivezla? Hrdost na to, že jsem cestu z mého rodného Brna do tak velkého světa sama zvládla. A taky kabelku. Sice se dá v dnešním globalizovaném světě koupit jednoduše i u nás, ale já ji mám přímo z New Yorku! Ze sympatického obchůdku na letišti Johna F. Kennedyho. 🙂

Pevně doufám, že se svět vrátí k normálu a my budeme moci bez větších obav, ale pravděpodobně s větší pokorou a obezřetností pokračovat v našich běžných životech včetně cestování. Protože do New Yorku bych se chtěla ještě minimálně jednou podívat.

 

Markéta Soukupová
Po 17 letech krásné práce pro zajímavé zaměstnavatele jsem se vydala na zcela novou cestu - podnikám převážně z kavárny :) Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Příběh o cestě k vlastní kavárně

  • Nejnovější články
  • Kategorie
  • Potkáme se na Facebooku?