Můj příběh

Ještě před dvěma lety jsem byla majitelkou své vysněné kavárny. A to nejenom místa, kde jsme vám rádi připravili nejenom dobrou kávu. Ale i místa, jak jsem sama s oblibou často říkávala, které je “VÍC NEŽ KAVÁRNA”!

Místa, které bylo útulné, vládne v něm klid a pohoda, a kde jsem pořádala spoustu zajímavých akcí. Nejednoho hosta zaujala prodejní výstava obrazů, jiného surové minerální kameny v karafě s vodou, psí mašličky a motýlci či italské delikatesy. Byla přesně takové, jakou jsem si vysnila. A možná i lepší!
A o tom všem jsem si rozhodovala jenom JÁ! Teda alespoň do chvíle, kdy majitel prostoru přišel z informací, že jej prodává. 

Za téměř čtyři roky provozu se mi, jak zcela zaujatě věřím a doufám, podařilo vybudovat kavárnu, která si postupně našla své místo i v srdcích našich zákazníků. Zúročila jsem tak své mnohaleté zkušenosti v roli zaměstnance a současně se naučila novým věcem. Rozhodně jsem se nenudila, ale své tempo jsem si určovala SAMA!

Každý den se těšila do své kavárny, která mě naplňovala, bavila, motivovala a taky posouvala kupředu. BYLA JSEM SVOBODNÁ A ŠŤASTNÁ!

Po absolvování vysoké školy jsem nastoupila do svého prvního zaměstnání a během 17 let jsem působila celkem u tří zaměstnavatelů. V průběhu těch mnoha let jsem se ani nezamýšlela nad tím, že by tomu mohlo být jinak, moje práce v oblasti marketingu, komunikace, event managementu, řízení lidí a projektů... byla opravdu zajímavá, různorodá, motivující... no prostě skvělá… až se začaly blížit mé 40. narozeniny. 

Čím dál tím více jsem přemýšlela o smyslu toho všeho snažení a jestli to takhle chci dál. I přes zajímavou práci, příležitosti a ocenění, které se mi dostávaly, jsem čím dál tím častěji bojovala se stresem a fyzickou nevolností pod návalem mnoha úkolů a zodpovědnosti.

Já, takový disciplinovaný člověk, orientovaný na perfektní výsledek a řád, jsem čím dál tím více toužila změnit tu “železnou pravidelnost”, se kterou jsem každý den odjížděla do své kanceláře, i když se mi zrovna moc nechtělo nebo jsem se necítila úplně nejlépe.

A stále častěji jsem přemýšlela o množství času, který jsem věnovala různým formulářům, směrnicím či některým nikam nevedoucím diskusím. Mnohokrát jsme si říkala, že pokud bych svoji energii, pracovitost, vytrvalost, preciznost... vložila do něčeho vlastního, tak by to přeci "bylo, aby to nebylo!" Zkrátka jsem potřebovala udělat ZMĚNU! A to nejenom v názvu zaměstnavatele!

Ještě před pár lety bych si vůbec nedovedla představit, že opustím jisté zaměstnanecké vody a vrhnu se do, pro mě zcela neznýmých a nejistých, vod podnikání, a to navíc v oboru gastronomie. V oboru, který jsem doposud znala pouze ze strany zákazníka. ALE STALO SE!

Myšlenka změny mě doslova nabila novou energií. To bylo v lednu roku 2016. Svůj čas a energii jsem rozložila mezi práci pro mého tehdejšího zaměstnavatele a promýšlení mého snu. Nemusela jsem spát, jíst… několik měsíců jsem “jela” doslova na dvě směny a byla neuvěřitelně nabitá představou své vlastní kavárny.

Pročetla jsem si spoustu článků a blogů, navštívila přednášky, absolvovala kurzy, trénovala u kávovaru v jedné kavárně, konzultovala, jednala a vyjednávala, pořád něco počítala a propočítávala… až jsem si 1. května 2017 slavnostně nakrojila dorté své vlastní kavárny.

Pojmenovala jsem ji CAFÉ BONIFÁCO.

Další euforii, že vám o tom všem můžu vyprávět. A to nejenom na osobních setkáních, které jsem příležitostně ve své kavárně pořádala. Ale také, díky moderním technologiím, i těm z vás, se kterými bychom se osobně pravděpodobně neměli šanci potkat. I když, kdo ví? 

Nicméně s blížícím se tříletým výročím od otevření mé kavárny jsem ještě konstatovala, že cesta k jejímu založení a následnému udržení provozu nebyla a rozhodně stále není jednoduchá, ale jsem pořád ráda, že jsem na ní vydržela. A o tom všem vám budu PRAVDIVĚ VYPRÁVĚT. 

Již nejsem majitelkou vysněné kavárny. Každého teď nejspíš napadne: "No jo no, Covid". Vlastně je to tak. Ale v jiném slova smyslu. Díky tomu, že má kavárna byla současně obchůdkem z velké části postaveným na, v Brně jedinečných, produktech, Covid jsem "ustála". Co jsem ale už nemohla ovlivnit bylo to, že Covid zvedl ceny nemovitostí, lidé investovali své finance ... a tak i pronajatý prostor mé kavárny našel svého kupce. A ten mě vypověděl nájemní smlouvu s dovětkem, však si jí otevřete někde jinde. 

Přes počáteční šok jsem díky podpoře mých zákazníků získala sílu hledat nový prostor, a to již mnohem zkušenější. Byla jsem si vědoma toho, že to není jenom o přestěhování, zvláště, když máte část vybavení "na míru", ale o mnoha dalších nákladech ... a do určité míry s předpokladem začít "znovu" i co se týká zákazníků. 

Nicméně jeden prostor se mi přece jenom zalíbil, bylo by to o změně konceptu, ale ta představa mě vlastně lákala. Narazila jsem ale na opětovný problém - rekolaudaci, do které se následně majiteli prostoru nechtělo. V té chvíli již nebyl čas hledat další místo a přestěhovat vybavení před předáním prostoru novému majiteli. Zahájila jsem tedy další fázi, a to prodeje vybavení a vyklízení. Kéž by tam alespoň zůstala kavárna a mnou investovaná energie žila dál! 

Dnes najdete na místě mé kavárny IT kanceláře a mně zase v jiné kanceláři, vrátila jsem se totiž do "bezpečných" zaměstnaneckých vod. Právě nyní, když píši tyto řádky si říkám, jestli jsem se s tou ztrátou vyrovnala, jsou to koneckonců již více než dva roky. No slovo "vyrovnat" není nejspíš to úplně přesné, spíše jsem danou situaci přijala a jdu dál. A třeba jednou najdu další naplnění i pro tento blog.